S chemickým postřikem či bez něj?

Základní otázka nastolena

Pan Rod začal svůj článek klasickou existenční otázkou, jen s malou obměnou: „Stříkat, či nestříkat?“ Hned po nalistování tohoto článku v časopise (číslo 12/2016, str. 46-47) jsem věděla, že si ho přečtu jedním dechem i přes to, že dcera zrovna seděla na nočníku a bylo zjevné, že brzy bude potřebovat mou službu. Daly se totiž čekat zajímavé a hlavně zaručené informace.

První obecná odpověď

Hned v úvodu článku pan Rod odpověděl, že nestříkat na zahrádkách se dá. Ale jen tam, kde nejsme na našich výpěstcích existenčně závislí (tedy když si v případě neúrody můžeme ovoce či zeleninu koupit).

Jakmile však stojíme o dobrou úrodu, zejména v určité kvalitě, rozhodně se bez základního chemického ošetření neobejdeme.

Bez postřiku mnohdy ani nevypěstujeme

Co máme přikázáno zákonem?

V §3 zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči říká: na úseku ochrany rostlin je jednou ze dvou základních povinností každého pěstitele „zjišťovat a omezovat výskyt a šíření škodlivých organismů, včetně plevelů, aby nevznikla škoda jiným osobám nebo nedošlo k poškození životního prostředí anebo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat“.

Ochranu rostlin a likvidaci plevelů tedy dělat musíme.

Něco zvládneme ručně nebo přírodními prostředky

Některé škůdce, většinu plevelů a také některé choroby lze likvidovat ručně, případně použitím přírodních prostředků na bázi odvarů či olejů (jedlých). Je to také způsob ochrany rostlin. Ta se člení na způsoby pěstitelské, mechanické, fyzikální, biologické, biotechnické a chemické.

Mandelinku tedy můžeme v počátcích invaze posbírat (to potvrzuji, v sezóně roku 2016 jsme ji zvládli opravdu jen ručně), plevele likvidujeme okopáváním a pletím, plísně na rostlinách můžeme zpomalit odvary z přesličky – ovšem jen tehdy, když začneme preventivně, stříkáme už brzy zjara a pravidelně. Mšice a jiný drobný hmyz spolehlivě zadusí olej. Ale nezadusí jejich vajíčka, proto olej musíme aplikovat také opakovaně. Ve skleníku si můžeme vysadit vosičky.

Na větších pozemcích tohle však dělat nejde. Nechali bychom tam nejen ruce, ale i veškerý svůj čas.

Na větších plochách to bez postřiků nejde vůbec

Jsou situace, kdy si bez chemie neporadíme

Stejně jako lidé občas musejí spolykat chemické přípravky (léky), aby se vyléčili, musejí, podle Jaroslava Roda, i rostliny občas dostat chemické ošetření, aby se zbavily chorob a některých škůdců.

Jak tvrdí pan Rod: „Je-li chemie používána s rozumem a striktně podle instrukcí uvedených na etiketách a příbalových letácích, není třeba se jí obávat.“ Syntetické látky podléhají přísné kontrole a po aplikaci na rostlinu se postupně rozkládají jednak vlivem okolního prostředí (sluneční svit, voda) a jednak pomocí fyziologických procesů samotné rostliny, na kterou jsme postřik aplikovali.

Takže když striktně dodržíme ochranné lhůty, případně si je i prodloužíme, je konzumace našich výpěstků bezpečná.

Přírodní postřiky mohou být mnohem nebezpečnější

Pokud na zahradě používáme bio postřiky, musíme si i zde dávat velký pozor.

Přírodní postřiky jsou mnohdy nekontrolovatelné, doba jejich účinnosti neurčitá a navíc působí plošně, tedy na všechen hmyz, nikoliv jen na vybrané druhy. A co hůř, mnoho z nich je přímo jedovatých.

Stříknout musíme i okrasné rostliny, jinak se škůdci rozšíří i do plodin

Jako příklad zmiňuje pan Rod odvar z tabáku. Ten dokáže zabít nejen hmyz, ale i člověka. Tomu prý stačí odvar ze tří cigaret (to prosím neberte jako návod). Odvar z tabáku je jedním z nejsilnějších přírodních insekticidů a zahubí všechen hmyz. Nikoliv jen ten, který potřebujeme zlikvidovat.

Jeden nejmenovaný bio přípravek s účinnou látkou azadirachtin má na etiketě uvedeno, že je nebezpečný pro životní prostředí, toxický pro vodní organismy. Jiná účinná látka míchaná do bio postřiků – rotenon, což je výtažek z tropických rostlin, je pro změnu spojována s Parkinsonovou chorobou. Také samozřejmě likviduje všechen hmyz, nejen ten, co potřebujeme zlikvidovat my.

Selektivita v účinnosti je zásadní výhodou chemického postřiku

Proto pan Rod v souvislosti se stříkáním proti mšicím položil otázku: „Co je ekologičtější, použití nějakého neselektivního (=všehubícího) biopesticidu nebo selektivního chemického přípravku Primor, který je účinný jen na mšice?“ Odpovědět si musíme sami.

Tenká hranice mezi přírodními a chemickými látkami

A co takhle definovat si, co je přírodní (biologické) a co je chemické, respektive umělé? To je další otázka, kterou pan Rod nastolil. Jak ji rozvinul?

Tykve jsou často napadány plísněmi a padlím

Argumentoval, že hranice mezi přírodními a chemickými látkami je neskutečně tenká, mnohde se obě kategorie prolínají, protože (bio)chemici dokáží vše živé přepsat do chemických vzorců a rovnic. A mnoho „přírodních“ látek dokáží nasyntetizovat tak, že jsou od svého originálu k nerozeznání.

Stejně tak i současné chemické pesticidy jsou syntetizovány z původně přírodního základu (nacházejícího se například v kopretině). Jsou ale upraveny tak, aby působily jen selektivně, tedy pouze na ten hmyz, který chceme likvidovat.

Jedovaté jsou však nejen postřiky (ať už bio či nebio)

Jedovaté jsou i látky, které produkují rostliny, jež jsou napadeny škůdci. Jedovaté látky dokáží produkovat i samotní škůdci nebo organismy způsobující choroby rostlin. Jednoduše řečeno: kde není postříkáno, rozhodně nemusí být nejedovato.

Notoricky známé mykotoxiny, které jsou ve všem, co bylo napadeno plísněmi, snad ani zmiňovat netřeba. Jedovaté látky však najdeme v i mrkvi, která je červivá, okurky dokonce mohou vyprodukovat cucurbitacin, který je jedovatý a lidskému organismu škodí stejně jako pesticidy, které neprojdou ochrannou lhůtou.

Zrnokaz hrachový či bekyně zlatořitná, pilous černý, skladištní roztoči a mnozí jiní „hmyzáci“ jsou také schopni produkovat toxiny a zamořit jimi ovoce či zeleninu, na kterých se pasou.

Zalévání formou stříkání během slunečných dnů podporuje vznik některých chorob

Jiné chemie si tolik nevšímáme

Pan Rod ve svém textu poukazuje na to, že vůči jiné chemii jsme mnohem tolerantnější. Ochotně na sebe plácáme chemické krémy, používáme chemické čističe v podobě jaru na nádobí, prášků do myčky či pračky nebo WC, lijeme do prádla změkčovadla vody, používáme plasty, obecně ropné produkty, syntetizované hormony, dýcháme zplodiny z aut, kotlů a továren, užíváme léky.

Pan Rod upozorňuje také na to, že některé pesticidy, které se bráníme používat ve formě postřiků (kde bychom jim dali ochrannou lhůtu na vyprchání), si klidně mažeme nebo stříkáme přímo na tělo, a to bez ochranné lhůty.

Závěry autora

Autor textu pak shrnul své povídání do jednoduchého závěru v tom smyslu, že použití chemických postřiků na svých zahrádkách si musejí lidé rozhodnout sami.

V úvahu by měli vzít fakt, že v plodinách chemicky neošetřených mnohdy bývají nekontrolovatelná množství přírodních toxinů. Pokud plodiny ošetříme správně, dostaneme do těla jen bezvýznamné množství přísně sledovaných syntetických pesticidů. Ale pozor – to jen v případě, že postřik použijeme striktně dle instrukcí výrobce.

Některé postřiky se aplikují už měsíce před sklizní

Moje závěry

Chemické postřiky jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Když se používají špatně nebo příliš, je to průšvih. Když se nepoužívají vůbec, taky to není ono. Úroda na nepostříkaném je často napadána škůdci a chorobami a pak si stejně musíme jít pro ovoce a zeleninu do obchodu.

Moje heslo zní: Raději dvakrát stříkané domácí než dvacetkrát stříkané kupované. Doma si použití a ochrannou lhůtu pohlídám.

Zdroje fotografií: pixabay.com